Autor: Stanislava Hanusová

Lešanská 1176/2a
Chodov, Praha 4
bulterierclub@email.cz

|

Autor: Stanislava Hanusová

Než jsem propadla srdcem bulíčkům, byla jsem chovatelkou pasteveckých plemen. Tehdy bylo dceři šest let a měli jsme šarplanince jménem Aron. V podstatě to byl pěkný lump, navíc vyhlášený jako ostrý pes, ale rodinu, a především děti, velmi miloval a nechal si od nich prakticky všechno líbit. A toto se odehrálo ještě v době totality.

Dcera právě ukončila 1. třídu a jako pak každý rok, odvezla jsem ji na prázdniny k babičce, do malého příhraničního městečka. Samozřejmě, že Aronek jezdil všude s námi. U babičky už bylo několik dětí, a tak si vzaly Aronka a šly na zahradu. Děti si s ním hrály, dokonce ho oblékly do dědečkovy pruhované košile, kterou babička pověsila ven sušit spolu s ostatním prádlem. Po nějaké době se nám zdálo, že dětičky poněkud utichly, což bylo znepokojující. A taky ano! Otevřely vrátka a milý Aronek se vydal sám na průzkum městečka a okolí, což pro místní obyvatele nebylo zrovna bezpečné. Jala jsem se ho tedy za pomoci příbuzných hledat. Do večera ale po něm nebylo ani stopy, a tak jsem byla nucena nahlásit událost na místní služebnu VB. Samozřejmě, že soudruzi příslušníci neměli ani ponětí, jak tento druh psa vypadá, a tak krom běžného popisu chtěli nějaké poznávací znamení, načež jsem odpověděla: "takový velký šedý pes v pruhované košili..."

Jindy zase jsem šla s poměrně plně nakoupenou taškou a vzpomněla jsem si, že nemám chleba. Zastavila jsem se ještě po cestě v pekařství, kde měli těžký ocelový plot zasazený do betonových sloupků. Tam jsem Aronka přivázala, tašku položila před něj s povelem "Hlídej!". Zatímco jsem trpělivě stála frontu a čekala na obsloužení, vběhla do krámku jakási vyděšená paní, že po ulici pobíhá obrovský pes s přivázaným zabetonovaným plotem na vodítku. Samozřejmě, že to byl můj Aron. Později jsem se dozvěděla, že jakýsi mladík uzavřel sázku, že mu tu odloženou tašku sebere. Netušil však, že Aronek plnil povely na jedničku, i za cenu cizího plotu...

Před pár lety jsem si pořídila svého prvního bulteriéra, krásnou a milou černobílou čubinku Whitney. V té době jsem bydlela v domě, kde jsme měli v přízemí restauraci, která měla z naší chodby vchod do kuchyně. Majitel restaurace si ji velmi oblíbil a kdykoli nás potkal na chodbě, nalákal ji do kuchyně, kde ji nacpával masíčkem. Na to si brzy zvykla a postávala u těch dveří, i když tam zrovna nebyl.

Jednou si to takhle zase mašírujeme po chodbě s úmyslem jít ven a já si všimla, že dveře do kuchyně jsou otevřené, Whitney v nich zmizela, ale hlas hospodského jsem neslyšela. To mi bylo dost divné a moje předtucha něčeho nekalého se opět vyplnila. Milá bulinka si to nerušeně přes prázdnou kuchyň namířila přímo do restaurace, kde neváhala, vyskočila do klína právě obědvajícího hosta a pojala se jíst mu z talíře. Ten pán ani nedýchal! Zkoprněl, ruce měl nehybně podél těla. Aby ne, vždyť mu právě seděl na klíně ten strašný bojový pes a právě mu luxoval jeho svíčkovou!

Jindy zase, byl krásný nedělní den, a tak jsem vzala Whitney, mého malého vnoučka, kterému bylo tehdy něco přes dva roky, a šli jsme se projít. Když jsme procházeli okolo cukrárny, kterou malý Míša znal, vytrhl se mi z ruky a vběhl dovnitř na zmrzlinku. Rychle jsem se rozhlédla, kde bych na chvilku mohla Whitney přivázat, ale opravdu nebylo kde. Požádala jsem tedy jakýsi mladý pár, který u cukrárny postával, zda by mi ji na chvilku nepodržel, že mi do cukrárny vběhlo děcko. Dost podivně se na mě ti dva dívali, ale nakonec souhlasili. Jenže ten náš malý nezbeda vběhl až kamsi dozadu, kde se připravují dorty a poháry. Tak chvilku trvalo, než jsem ho dostala ven, a to včetně doby, kdy jsem mu tu jeho zmrzlinku ještě kupovala. Když jsme vyšli ven, zděsila jsem se! Kolem těch dvou mladých lidí, co mně drželi bulinku, už byl shluk lidí a já se samozřejmě lekla, co se stalo!

No, nestalo se vlastně nic, ale ti dva si mysleli, že je natáčí skrytá kamera, jak jim někdo nechal bojového psa a zmizel...

Nyní jsem už chovatelkou bulíčků dvou, Arkuska a Blaženky. Ale tady by skutečně jejich psí kusy vydaly už na knihu. Tak alespoň jeden z mnoha. Chodíváme od malička venčit na obrovskou louku, kde v jednom zákoutí je stará bouračka, která je obklopená vysokými břízami a tam poslední dobou začaly přebývat jisté sociální skupiny, včetně bezdomovců a narkomanů. Tohle se stalo, když tihle dva byli ještě docela mladí a měli necelý rok. Takže si to tam v klídku venčíme, proběhlo i pár bitek o aportky, hra na babu apod. Když najednou se oba rozběhli a vzali to tryskem přímou čarou k tomu zbořeništi mezi břízami. Než jsem tam stihla doběhnout, slyšela jsem jen řev těch flákačů tam. No řev, jediné srozumitelné bylo "Pomoooc, psychopééés!" a jali se šplhat co nejvýš na ty vzrostlé břízy, aniž by stihli dokouřit jointa. Zatímco tihle se houpali naprosto vyděšení v korunách bříz, ti moji dva lumpi poskakovali vesele pod stromy, radostně vrtěli ocásky, protože takhle prima hru ještě nezažili!

Chtěla bych jen dodat, že s každým pejskem, který je vedle vás šťastný, prožijete plnohodnotný život. Bude vás stále bavit svými psími kusy a je úplně jedno, jakou rasu si pořídíte....u nás vyhrává bulík.

Autor: Stanislava Hanusová (Stáňa a AB)